Listopad 2017

Věci, které musím přiznat Lize Spravedlnosti

Pondělí v 4:03 | Ája |  Recenze:3
S Dendou jsme šly mezi lidi. Do kina. Mezi lidi, chápete jaké to bylo trauma? Co dodat.
1) Jediné, co jsem věděla o DC bylo přejato z memů, trapných vtipů a jednoho animáku o Batmanovi, který dávali když jsem byla malá.
2) Jediný důvod, proč jsem tam šla vyl Ezra Miller. Nezklamal. Ten kluk hraje samé nerdy.
3) Ještě jednou někdo řekne Liga Spravedlivých, temnota nebo Superman, začnu ječet.
4) Hele, nadávejte mi na rodinu, uražte mé dílo, ale, pro lásku boží, nepleťte si Marvel a DC. Je tam rozdíl, fakt.
5) Získala jsem další důvod nesnášet tuhle generaci. Seděly jsme kousek za párkem gayů, dali se fakt dobře stalkovat, ale hádejte, kdo si za ně sedl a zacláněl tak. Ano, parta noobů, co se zvedla hned na začátku titulků.
6) Nebylo to tak hrozné, když nepočítáme klišé, rádoby romantiku a všemocného Supermana. Přesto...
7) První půlku filmu jsem přemýšlela, co budu dělat až se mi bude chtít čůrat. Druhou už se mi chtělo.
8) Do teď nevím, o čem to bylo.
9) Jediný důvod, proč bych šla znova je Ezra Miller.

Koleno

Pátek v 19:24 | Denda
Ten pocit, když se vás doktor zeptá, odkud máte tak svalnaté stehna a vy nevíte, o jakých svalech mluví xD (Konečně mi skončili rehabky :D)

posel

12. listopadu 2017 v 9:03 | Denda |  Ostatní
ten pocit,když s bratrancem blnete na oslavě,on skáče na posteli svojí sestry a najednou se ozve hlasitě K řUp! :D


Hetalia- PruRus (LoL)

5. listopadu 2017 v 9:06 | Ája |  Naše tvorba
Okey, přiznám se. Tenhle ship nemám ráda. Je mi proti srsti a náboženskému přesvědčení. Jenže, bohužel je tahle blbost můj jediný čitelný výtvor.
Dříve ty jejich společné večery miloval, i přes to, že se odehrávaly stále stejně. Kolem šesté se připlížil k zadnímu vchodu, snažíc se zůstat neviděn. Ne, že by chtěl svého albína překvapit, jen nechtěl, aby si ho všiml kdokoliv z početných obyvatel jeho domu. Polovina z nich byla proti němu momentálně ve válce a ani ti druzí by ho neviděli rádi. Gilbert patřil mezi ty první, ale to je nijak zvlášť neomezovalo. Když byli spolu, neměla doba a čas žádnou váhu. Poté, když se ujistil, že na chodbách skutečně nikdo není, se vplížil do Prusova pokoje a doufal, že ho tím moc nevyleká. Bát se nemusel- jen, co se za ním zavřely dveře se na něj Gilbert vrhl takovou silou, že to občas povalilo i Ivana. Dále už to bylo různé. Občas si povídali, občas si něco promítali a jindy třeba hráli hry. Milovali se málokdy, ani jeden z nich nechtěl, aby se z toho stalo něco obyčejného. Ten poslední večer Gilbert proplakal a nechtěl říct proč. Nebo to možná říkal, jen ho Ivan neposlouchal, měl svých problémů nad hlavu. Možná, říkal si později, možná, kdybych mu tenkrát věnoval více pozornosti, bych ho mohl zachránit. Váhu v rozhodování na to měl celkem slušnou. Možná, kdyby tenkrát více poslouchal by teď netrávil jejich společné večery s, pro smrtelníky podivný nápisem, ,,1701-1947" .
Dříve miloval jejich společné večery. Teď, když bylo po všem, pro něj byli jen zvykem z nostalgie. Nemusel chodit vedlejším vchodem, nemusel snášet Gilbertovi proměnlivé nálady. Stačilo, když přinesl čerstvé květiny, položil je na náhrobek, sedl si a čekal na zázrak.