Díl

Úterý v 5:21 | Ája |  Fandomy
Když všichni píšou k dílu seriálu že na konci brečeli, kdežto vy bulíte už od začátku :D.
A když se blíží nová série vašeho oblíbeného seriálu a vy víte, že se budete muset odhlásit z instagramu, jinak vás spoilery zabijou.
 

Škola

28. září 2018 v 10:01 | Ája |  Ostatní
Když plni sebevědomí vejdete do své vysněné školy a najednou vrazíte do dveří.

První hodina

14. září 2018 v 5:08 | Ája |  Škola
Ten pocit, když hned na první hodinu s novou učitelkou dorazíte pozdě.
Ještě ke všemu se skupinou dalších blbů a bez možnosti se na něco vymluvit.
 


NPS3L

26. srpna 2018 v 19:27 | Ája |  Ostatní
Hrály jsme na PS3 NHL, přičemž jsem čekala, že budu za hvězdu, přece jen, v hokejovém dresu dokonce i spím. Podle toho taky vypadal náš první rozhovor u zápasu.
Já: Musím vyhrát, mám lepší zvíře.
Denda: Já mám lepší.
Hrála za Blackhawks, mimochodem.

Přestože její hráči hráli hůlkou a seděli na lavičce, převálcovala mě 1:11. Zjevně má sílu hlavní postavy.

Idol

22. srpna 2018 v 16:35 | Ája |  Ostatní
Potřebuju terapii, když je můj momentální idol stejně starý jako mamka?
(A ten minulý jako děda?)

Lama team žije, nebojte. Jen se nic moc neděje, teď když nemusíme mezi lidi.

Dovolená

12. srpna 2018 v 9:44 | Ája |  Zážitky
Jsme zpět z dovolené.
Mazurská jezera, kde jsme ji strávili, jsou jedním z těch míst, která by vám vyjela pod heslem Pretty Vacant. (Samozřejmě hned vedle fotky Sida Viciouse.) Alespoň se mi to tak zdálo, dokud jsme nešli k jezerům. Byla perfektně teplá. Možná to nezní, jako bůhvíjaké pluk, ale člověka to skutečně potěší. Z člověka hned opadl stres. (Schválně píšu z člověka, já ve stresu být nemůžu.)
Vytkla jsem si za cíl, že tam vypracuji nějaké výkresy do školy, ze ZUŠky jich po mně chtějí alespoň pět. Hahhahah, ne. Za celou dobu jsem nakreslila jen nedodělaného Forda, který ve výsledku stejně vypadá jak Hyundai a dost pofidérní loď. Neříkám, že bych toho doma udělala víc.
Bylo to skoro jako u moře, jen s Biedronkou a alkohole hned za rohem. Za rohem je myšleno cosi mezi kilometrem a 2500 metry. Pak jsme si zajeli do MIkolajek.
Jestli jsem si před tím přišla jako v Chorvatsku, tak ve chvíli, kdy jsme udělali tenhle výlet byl už dojem úplně dokonalý. V Mikolajkách bylo teplo, na každém rohu stál nějaký obchůdek se suvenýry a dokonce tam měli restauraci, která hrála jenom Polské disco hity. Dokonalá maloměstská dovolená. Body navíc se musí přidat za originální řešení při vybíraní parkovného. Výrazně oblečená ageplayerka ve středních letech - to se jen tak nevidí.
Naneštěstí pak všechnu tuhle pozitivní energii zabil výlet do Litvy. Nebylo to státem samotným, ale asi jedenácti hodinami strávenými v autě. Chápejte - nejet z Polska do Litvy by bylo jako střelit Lennona a nechat Yoko jen tak žít.
Litva byla zvláštní, alespoň pro někoho, jako jsem já. Nenarazili jsme skoro na žádné větší město, všude bylo jenom pár domků, které jako by vypadli z filmu pro pamětníky. Vesnice by se dali považovat za skutečné city. V jedné takové se nám poštěstilo vidět smuteční průvod. Popíši to jednoduše - velká fotka zesnulé na pohřebáku, parta chlápků s tmavými závoji přes obličej a ženské v barevných květovaných šatech. Škoda, že nemám fotku. Snad kvůli této udělosti měli zavčenou jedinou pořádnou restauraci, na kterou jsme v Litvě narazili. Najíst se v Litvě byl problém, naštěstí však skoro v každé vesnici byla jednota. Kvůli obědu jsme nakonec museli dojet na hranice. Pak jsme se vrátili.
Člověk by čekal, že si po něčem takovém odpočine. Chyba - Denda s Danem mě vytáhli na šlapadlo.
Další den jsme si půcili motorový člun a hráli si na milionáře. Před tím byl oběd - do teď jsem traumatizovaná z toho, jak se na mě ty smažené rybičky, ne ryby, ale rybičky, vyčítavě dívaly ze salátu.
Pak už byl jen výlet po nacistických doupatech, o kterém vám ale moc napsat nemůžu. Doteď jsem z něj zmatená a jediné, co vím je, že jsme byli v bunkru, ve kterém bydlel Hitler.
Druhý den následovalo jedenáct hodin jízdy domů a bylo po všem. Tak nás máte zpátky.

Konec yaoistek na Moravě

28. července 2018 v 10:01 | Ája |  O nás
Už je to nějaká doba, co jsem přestala sledovat anime. V tomhle nejspíš nebudu sama, když je teď takový nedostatek českých portálů. A radši, než to sledovat v angličtině se budu věnovat užitečnějším věcem.
(Věřili byste, že už vedu alespoň minimální sociální život?)
Důvody, proč jsem skončila s yaoi jsou přesto jiné, nejsou ani nijak výjimečné. Nejsem první, ani poslední, kterou tohle potkalo a proto prosím, abyste to nebrali jako hejt. Každý je jiný a někoho tohle může stále bavit.
Nic ve zlém, ale kdybyste do ruky dostali jen scénáře jednotlivých mang nebo yaoi anime, nejspíš by vám ani nedošlo, že to natvrdlé uketě je taky chlap. A co hůř, většinou by vám ani nedošlo, že se jedná o jiné dílo, než v ostatních scenářích.
Je to zapříčiněno tím, zer yaoi mají v drtivé většině naprosto stejný spád -
1) Uke potká semeho
2) Seme udělá něco, čím semeho vyděsí
3) Uke odmítá, že semeho miluje
4) Něco se semele, ti dva jsou spolu a na pozadí hraje random japonská skladba
U těch srdceryvnějšich -
4) Něco se semele, ti dva nejsou spolu, všichni brečí a hudba hraje stejně
To samé by se dalo říct i o postavách. (Tohle se objevuje snad ve všech žánrech, proto to není nic nového. V yaoi je tento problém snad nejvýraznější.) Během let, kdy se ze mě stávala fujoshi mi stále víc docházelo, že postavy mají snad jen osm typů. Na tohle vás odkážu jinam. (Zde jde o homoerotickou literaturu jako takovou, typy z yaoi však lehce poznáte.)
A když už jsme u typů... už samotné dělení na ukeho a semeho se mi zdá být přehnané. Ne vážně - odeberte ukemu penis a rázem je z naprosto kultovního díla ta ,hetoronormativní blbost bez děje'.
To, že je jeden vždycky nahoře se tak nedá říct jen heterosexuálních párech, ale i o yaoi, takže se mezi tím dá najít jen pár rozdílů. A já měla za to, že chcete číst gayích.
Chcete-li přidat trochu napětí, může se objevit žárlivá/vý ex-přítel/kyně, postava může mít tragickou backstory a nebo na ty dva může někdo přijít. (Což se kupodivu moc často nestává.)
Tohle nemusí znít, jako by šlo o něco vážného, ale po čase to omrzí. Během let svého yaoismu jsem nenarazila na moc výraznějších děl a když už, brzy jsem zjistila, že jde o manhwu, nebo o neoficiální doujin.
Tím spadám k fandomu - ano, yaoistky jsou milé, ale sakra, člověk se před nimi občas bojí projít. Používají víc japonských slov, než Japonci samotní; když vidí dva kluky, jejichž stíny se dotýkají, začnou ječet a člověk se od nich brzy dozví víc, než kdy vědět chtěl. Svou komunitu tím neprezentují nejlépe. (Neříkám, že jsem taková nebyla.)

Tímhle vážně nechci hejtit. Yaoi ze mě možná udělalo naprostého společenského trotla, ale to mi nikdy nevadilo. Na druhou stranu mi dalo nahlédnout do velké komunity a pocítit, jaké to je něco skutečně prožívat. Nebýt yaoi, nemohla bych přejít na slash, nebo by mi to trvalo o dost lépe a nejspíš bych nezabila tolik nudných hodin, které jsem mohla věnovat třeba spánku. Nedostala bych se na Wattpad a nezačala vydávat.
Vděčím mu za mnoho a odchod od něj pro mě není nejjednodušší, ale udělat to musím. Snad pro někoho bude stejně dobrým společníkem, jako bylo pro mě.

Nagano

24. července 2018 v 14:37 | Ája |  Ostatní
Víte, jak rozbrečet jednu část Lama Teamu?
Pusťte jí film o Naganu.

Kosmetika

23. července 2018 v 12:12 | Denda |  Ostatní
Ten pocit, když jste za kosmetiku utratili více, než je vaše roční kapesné...
Za tohle všechno padlo 2508 a z toho usuzuji, že jsem to s tou kosmetikou trochu přehnala :D

Tábor

8. července 2018 v 10:56 | Ája
Ahoj.
Vím, je to nějaká doba, co se jedna z nás naposledy ozvala, ale přesto... se ta přestávka ještě proslouží. Až do 21.7.
Táboru zdar!
(Napadají mě i trapnější typy rozloučení.)

Kam dál