Karlovy Vary 2019

5. května 2019 v 7:13 | Ája |  Zážitky
Tento článek popisuje události staré několik měsíců.

Některé děti jezdí rády na lyžák. Já ne. Nejsem si jistá, jestli je vláčení se do kopce s lyžema nebo dokonce snowboardem něco pro mě. Nejsem nemocná, jen líná. Proto jezdím každý rok s mamkou a tetou do Luhačovic, ale pozor, letos došla na update. Jeli jsme do Varů!
Dva dny před odjezdem jsem prospala méně, než šest hodin, proto se dalo očekávat, že další den budu spát, než mě mamka probudí. Omyl. Vstala jsem už půlhodinu předtím, takže ve čtyři ráno. Nevadilo to, alespoň jsem byla připravená na všechen teb stres spojený s odjezdem do Těšínu, ze kterého jsme vyjížděli. Tamější nádraží má celkem blbě vymyšlený podchod - končí dost daleko od vchodových dveří, navíc celý působí jako z postapa, takže si mamka myslela, že se blíží naše poslední minutka.
Těsně před odjezdem mě zasáhla rána - nebyl bufet! Víte, měla jsem několikaleté období, kdy mi nechutnaly fornety. A ten den jsem měla takovou chuť. I přes ten šok se nám povedlo zdárně nastoupit, přejít s tetou do dětského kupé a užívat si luxusu RegioJetu. Tohle není reklama, ale všechny ostatní vlaky jsou vedle něj jako Green Lantern oproti Deadpoolovi.
Někteří možná zaznamenali další problém - můj kryptonit, děti. Mám malého Ráďu ráda, ale i tak to bylo občas těžké. Jsem jako ti důchodci, kteří už jsou zvyklí na svůj klid.
Mohla bych pokračovat popisem výstupů v Praze, kdy mi mamka koupila knížku o Marvelu a já tak přidala ke Střetu králů další několikakilovou bichli. Nebo to, jak ráda jezdím metrem. (Maloměšťák.) Hehe, a když jsme jeli kolem ukazatele na Kladno, málem jsem zařvala, ať to otočí. Já ale budu pokračovat rovnou Vary.
Během naší dvoukilometrové túry k hotelu jsem neslyšela ani jeden rozhovor v češtině. Korejci, Číňané, Rusáci - jen ti Češi nikde. Jedni turisté se dokonce seběhli okolo Rádi a začali ho fotit. Zážitek na celý život.
Tip: Hra Je to Ruska?
Mezitím jsme stihli projít několik altánků a (lázeň. cesty). Teta s mamkou pily prameny, já se jim vyhýbala a celkově to bylo fajn. Karlovy Vary jsou vážně pěkné město, plné vilek a různých obchodů. Tedy, alespoň v centru.
Pak jsme si na našem hotelu s recepcí (oh my!) odložili věci a šli zase ven, ale jen krátce. Biatlon!
Pak šli ostatní na bazén a já na pokoji odpočívala. Přišla jsem si jako skutečný bohém, jen mi to trochu kazil kupovaný salát z Albertu.


Dvakrát výhled z hotelu

Druhý den jsme se ráno statečně vydali na Dianu. Byla zima, ale nebylo hnusně, tak jsem neremcala. Ještě před tím byla snídaně, kterou musím pochválit. Snídaně tam byly skvělé, pokaždp měli nějakou buchtu nebo koláček. S tou zdravou výživou jsem to nepřeháněla.
Dendě, která byla na lyžáku, vypadl na hotelu proud, takže jsme se alespoň měly s čím stresovat. Jestli myslelo to, že to bylo v pohodě vážně, nejspíše neviděla mě s mamkou.
Následoval lehký shopping, včetně jednoho obchodu se sladkým (toho žužu vydrželo několik dní) a Tigerem. Jestli říkáte, že tam mají blbosti, nejspíš jste tam nikdy nebyli, protože po nějaké době shledáte, že ty blbosti prostě potřebujete. Já tak odešla se sushi sešitkem.
Navíc jsem obědvala ten nejlepší kebab a prošla se okolo hotelu Thermal, jako nějaká hvězda na festivalu. Chyběl už jen koberec.

Třetí den byl super. Ráno jsme si dali dort Pavlova, jeden z nejlepších, co jsem kdy měla, boží limonádu a početla si o umění. To vše na jednom místě. Skoro mi pak ani nevadilo, že nás teta hystericky hnala na druhé nádraží, když nám na tom prvním řekli, že jsme tam špatně.
Měli jsme deset minut. Hra začíná.
Nakonec jsme doběhli a je to jediné štěstí. Babička se v Chebu narodila a o to lepší to bylo.
Mamka sháněla šaty do divadla, do kterého se chystaly v Praze, ale tady nepochodila.
Tak mi alespoň ukázala kostel a vzala do mě do galerie. Měli tam české malíře z 19. století, což je mé v umění asi nejoblíbenější, navíc tam byla výstava Tohle není socha. S mamkou jsme se smály, ale přesně o tom to možná bylo - překvapit, ukázat, jak daleko má dnes umění hranice a pobouřit nebo pobavit. Takhle to alespoň vidím já.
Hledali jste už někdy místo k obědu v dešti, v zimě a s kočárkem? Nám se to povedlo, nakonec jsme tak skončili na špalíčku. To jsou neskutečně roztomilé domky, které jsou směrem nahoru stále užší. Asi mě nemělo překvapit, jak je tam draho.
Celý výlet se nesl v procházení obchodů s oblečením, tak jsme pak pro jednou skončili u vietnamců. Žádné hadry nikdo nebral, skončili jsme s dobrými sladkostmi a já i s plechovkou jakéhosi podivného džusu.



Naprosto autentická fotka hnusného počasí.
První fotka majitelky nlogu, kterou tu můžete vidět. S Chrámem svatého Mikuláše a Alžběty.
 
Další den jsme odjeli a já měla depky, protože je vždycky smutné opouštět tak krásné město.
 

Bordelmáma

4. května 2019 v 10:39 | Ája |  Ostatní
Přiznám se, že moc nepřispíváme. Mohla bych sem napsat plno důvodů - ale neumím lhát. Fakt, naposledy jsem učitelce řekla, že máme dědu v nemocnici, místo abych vysypala pravdu o tom, že nás mamka bere do Ostravy. Nicméně, tady máte jednu čerstvou historku.

Petra mluví o mých po mladší ségře zděděných kalhotách. Jsou na nich výšivky ve stylu neonů ze strip baru.
Petra: Jen abys taky neskončila jako striptérka.
Já: Tse, s touhle postavou budu spíše (se smíchem zvýším hlas) bordelmáma.
Přesně v té chvíli jsem vrazila do učitelky.

Je to trochu, jako když jsme s Aďou zabili její možnosti, jak se vyhnout lyžáku, ve kterých vždy hrála roli vražda/smrt její babičky a vždycky okolo nás procházela tělocvikářka. Jinak, jelikož vím že to sem sama nenapíše, Dendu vzali na obě školy. JOOO! Pojďme jí zatleskat!

Endgame

23. dubna 2019 v 17:15 | Ája
Endgame je za dveřmi. No, spíš na prahu, s kamarády na to jdeme už zítra. Nevím, co dělat. Vyšilovat? Panikařit jako normální člověk? Jisté je, že se netěším. je to konec celé fáze, navíc tříhodinový, takže to znamená dilema mezi prasklým močákem a dehydratací z popkornu.
Je tu někdo, kdo se těší?
 


Pojistky

30. března 2019 v 6:38 | Ája |  Ostatní
Jen pár vyvolených dokáže při čištění zubů vyhodit pojistky.

Filmový tag

25. března 2019 v 6:15 | Ája |  Challenge
Zdravím všechny. Nikdy jsem nemyslela, že to tenhle blog dotáhne až na tagy, ale když má člověk sám ukočírovat loď, byť prázdnou, sáhne po jakékoliv pomoci. Proto jsem tu s takovým malým oživením. Znovu prosím, nesuďte mě.

1. Nejoblíbenější film
Člověk by čekal, že tohle je místo vyhrazené pro ty nejlepší filmy, zvlášť, když mě tak slyší kafrat o většině nových filmů. Omyl, mou láskou je první Kapitán Amerika. Ano, ten který je označován za nejhorší počin Marvelu a přesto ma stejný počet procent ČSFD jako oscarovka Black Panther. Přitom to je o všem, o čem sním - o tom, že je přece jen možné vyrůst.


2. Film, který tě vždycky rozbrečí
Nedá si tomu říkat pláč, spíš hysterický záchvat. Jde o Velvet Goldmine, jejíž český název radši nepíšu, protože zní tak šíleně přitepleně. Skoro až bolí sledovat ho a vzhledem k tomu, že nejde o nějakou legendu to vlastně člověk ani dělat nemusí, přesto je to další srdcovka. A ne, není to jen proto že jde vlastně o fanfikci na Bowieho, která co pět minut cituje Wildea. (Vážně, co víc chcete?)

3. Film, který tě rozesměje
RRRrrr a Ledově ostří. Obojí je taková blbost, s humorem vyhnaným až na maximum a přesto to úplně žeru. možná to má co dělat s tím, že se chci stát archeologem a zbožňuju krasobruslení. Nebo těma legendárníma hláškama, zvlášť v prvním případě.

4. Nejsmutnější film, který je zároveň veselý
Stojím si za tím, že Přelet na kukaččím hnízdem je veselý film. Ve své myšlence jde o něco, co člověka pozvedne - revoluce v léčebně, není to něco, o čem běžně sníme? - ale pak začnou všichni umírat, přece jen, jde o Formanův film, a začne to být smutnější. V život jsem u televize nebrečela tolik, jako když dávali forman-maraton.
Nabízelo by se i Infinity War, ale to je jenom smutné.

5. Film s nejhezčím soundtrackem
Velvet Goldmine jsem už jednou využila, Vlasy budou, Jesus Christ Superstar počítat nebudu - zbývá Marťan. Díky němu jsem přišla ke Starmanovi, navíc sám je to neskutečně vtipný film, přestože poněkud klastrofobní. V knize to sice bylo jinak, ale who cares? Když jde o Bowieho, je všechno jedno.

6. Tvůj oblíbený muzikál
Nemusím přemýšlet moc dlouho, tohle jsou jasně Vlasy. (Mohli by udělat dvojku - Pleš.) Jde o úžasný počin, který se mi líbí snad ještě víc, než originální divadelní verze. Ne snad, úplně. Je to smutně, ale ten konec se musel stát, jinak by film ztratil myšlenku.

7. První film, co jsi viděl/a v kině
Nejspíše je to Kuky se vrací - dětská klasiku, kterou si ale doma jen tak někdo nepustí a u které si ani nejsem jistá, o co přesně šlo. Nicméně je to celkem roztomilý filma vzpomínám si na to nadšení spojené s první chvílí, kdy jsem si ven mohla vzít nové šaty. Takové batikované, hipísacké... Celkem známá je i knížka, jen u nás ve třídě ji v jedné chvíli četli tři lidi.

8. Film, který je tvou "srdeční záležitostí"
To by bylo na dýl, navíc bych se opakovala, proto sem strčím něco, co tu ještě nebylo. Znáte film Já, Tonya? Hraje tam Harley, ale bez závislosti an blbém chlapovi, Bucky, ale s debilním knírem a ženská, co za to dostala Oscara. Jde vlastně o příběh Tonyi Harding, která vyvolala největší skandál v dějinách krasobruslení. Ne, jde spíš o to - Byla to skutečně ona? Je jedno, jak moc ji budete nesnášet, taky vám ji bude líto. A já ji měla ráda, tak se to ještě násobilo. Bonusem je dokonalý humor.


10. Oblíbený film z dětství
Tak těch je. Jako malá jsem nebyla skalní fanda, ale měla jsem ráda takové ty depresivní pohádky ve stylu Medvědí bratři, pak samozřejmě Shreka (Bowieho podprahově vnímamám odjakživa.) No, a jelikož jsem vyrůstala v minulém desetiletí, tak taky Prvních pět dílů Harryho Pottera. Se ségrou jsme se dívali šileně často, ale to není až tak zvláštní. Zvláštní je, že jsme poslední díl viděly až ve třinácti, což je sakra dlouho po tom, co vyšel.


11. Oblíbený animák
Na animáky až tak nejsem. Anime není animák, ne klasický a to počítat nebudu. Takže... asi Bob a Bobek. Myslím, že shrnutí není potřeba, každý Čech to zná, na Slovensku to je asi taky poměrně známé. Cestovatelské ambice mám asi už od mala.

12. Film, který považuješ za trochu hloupý a přesto se ti líbí
,Trochu´ hloupé je Ledově ostří. Notak, je to film o dvou američanech, kteří se poprali na Olympiádě a teď musí bruslit společně, protože jinak by se na led už nikdy nedostali, přičemž jeden je nymfoman a pro toho druhého slovo ještě nevymysleli. Možná je to blbá americká komedie, ale proto se na to dívám.


13. Oblíbená filmová pohádka
Je to jasně Anděl páně. Nestává se mi často, že bych se při pohledu na nějakou vánoční pohádku i po sté skutečně bavila, ale u tohodle se to daří. Jen tak pro zajímavost - má jít o nejlepší českou pohádku za posledních dvacet let. Druhé místo obsadilo stejně dobré pokráčko.

Nešlo odolat
14. Film s tvým oblíbeným hercem/herečkou
Virgl, prosím, pánové. Můj oblíbený herec? Ale no tak, všechno dobré v čem hrají už znáte a když ne, věřte mi, je to dobře.


15. Poslední film, co jsi viděl/a
Ne zcela dobrovolně Fantistická zvířata. To je tak, když chcete spát, ale někdo zapne film z Potterversu :D. Na rozdíl od mé drahé sestry se mi naštěstí líbí, protože co může být roztomilejší, než film ve kterém Redmayne hledá zvířata v New Yorku? Okey, tenhle popis by použil jen někdo, kdo to neviděl, ale stejně si stojím za tím, že je celá ta série dobrá a zajímavá a stojí za těch pár měsíců čekání. (I když by mohli trochu ubrat, člověk není šokovaný když se něco nečekaně odhalí pětkrát během půlhodiny.)


Tantalova muka

14. března 2019 v 18:06 | Ája |  Fandomy
Co jsou Tantalova muka pro slasherku? ...

Když se tři roky učí německy, ale všechny fanfikce na její OTP jsou v ruštině.

Tarjei, jeď!

10. března 2019 v 17:03 | Ája |  Ostatní
Myslím, že jsem právě výškou svého fandění vysklila okna. Aneb Tarjei, nedej se!

Místa, na která se v Praze nejvíc těším

28. února 2019 v 6:28 | Ája |  Zážitky
Co si budeme nalhávat, v mezinárodním srovnání jsem vlastně maloměšťák. Na druhou stranu ale průměrně kulturně vzdělaný maloměšťák a proto už skoro rok otravuju taťku s výletem do Prahy.
Původní plán byl do konce prázdnin, pak ve stejné době jako Tom Holland, následovalo záložní ,za stalkingem Bena Cumberbatche´ a ve výsledku mi stačil fakt, že o tom taťka přemýšlel. Asi si dovede představit mé nadšení, když se tam ségra, která v poměru na výlety vede 4:2 (mám jeden velký výlet a dva poloviční).
A přesto se nakonec podívám! A to jen díky mamce, čímž se mi potvrdilo, že na některé lidi se prostě spolehnout nemůžete. Ale to i zážitkem se zápisovým lístkem, o kterém snad ještě uslyšíte. Ale nejsem tady, abych si stěžovala, dnes skutečně ne. Jde mi to, napsat kam bych se ráda podívala. A i když nemám moc šancí se tam vážně dostat, protože to zbytek skupiny moc netáhne, hodlám o tom snít dál.

1) Zeď Johna Lennona
Já vím, je to vrchol pozérství, ale ten člověk byl neskutečně inspirativní, přestože se mi víc líbil v éře raných Beatles. A protože mě v roce 2015, kdy jsem byla v Praze naposledy, moc netáhl, dneska bych se tam podívala moc ráda. Chci napravit svou chybu s nulovým nadšením a hlavně vymáchat ségře nos v historce, kterak řekla že je to vlastně Harry Potter.

2) Geekárna
Nebudu nikomu nic nalhávat. Jsem nerd. A jako takového mě tahle kavárna/nalevárna láká víc, než cokoliv jiného. Už jsem byla v pár rockových klubech, ale tady je na zdi namalovaný Loki, což se dá brát za vrchol božskosti. Upřímně, nemyslím si, že bych měla ve výsledku šanci si tam něco koupit, mamčina peněženka není vždy otevřená a hledání brigády je těžké, ale i tak se mi to moc líbí.

3) Japafood
Už dávno nejsem pankáč, který zdrbne vše komerční, proto se nestydím napsat o svém nadšení z tohohle obchůdku. Je jen kousek od našeho hotelu a jelikož je půlka naší skupiny otaku, je jasné, že tam musíme zavítat. Stále mi nejde do hlavy, že někdo může žít kousek od takového luxusu. My máme stejně daleko jenom COOP. A tam člověk Pocky rozhodně nesežene.

4) Museum Kampa
Jak vám jistě neuniklo, miluji umění. Co už nejspíš nevíte je, že moc obdivuju Františka Kupku a nejen kvůli našemu podobnému příjmení. Navíc se tam dost možná srazíme se Seifertovou výstavou. Dříve jsem na modrní umění moc nebyla, za devatenáctým stoletím jsem viděla jsem obrovskou díru, ale díky přijímačkám jsem neměla moc na výběr a musela jsem v tom smočit nos. Alespoň něco dobrého přinesly.

Valentýn

16. února 2019 v 8:03 | Ája |  Ostatní
O čem je vlastně Valentýn?
Nikdo, koho znám si to skutečně neužívá. Ti nezadaní se stresují a brečí do polštáře, alespoň někteří a ti zadaní se mermomocí snaží sehnat nějakou čokoládu, aniž by měli jistotu, že nakonec budou skutečně se svou drahou polovičkou. Možná jsem jen naivní, ale myslím si, že je něco špatně, když v jeden den všechny třináctileté holky dostanou depku jen proto, že jsou sami. Mohlo by se to zdát jako nadsázka, ale pravda je taková, že jsem skutečně slyšela plánovat všechny dívky v tomto věku právě tohle jen proto, že nemohly sehnat kluka. Po zbytek roku jim to bylo jedno, ale na ten jeden jediný den by ho chtěly? Jde vidět, že touží po hlubokém vztahu.
Možná je trochu pozdě na valentýnský příspěvek, ale alespoň vidíte, co si o tom myslím. Jen tak mimochodem, my jsme ho trávily s kámoškami. A to není až tak zoufalé.

O poměrech ve fantasy

6. února 2019 v 18:19 | Ája |  Fandomy
Myslím, že tohle budu muset začít faktem, že mi je politika jedno. Tohle nemá hlubší význam, jde jen o jeden skutečně zajímavý fenomén ve fantasy a tím je chudoba. Je to zvláštní, ale naprostá většina hrdinů takových příběhu žije na hranici chudoby, musí si sama lovit jídlo a co se rodičů týče, je to s nima na sociálku - pokud ovšem žijí. S žívými rodiči se taky moc často nesetkáte, ale to si můžeme nechat na jindy.
Možná to autoři dělají z toho důvodu, že by jen málokoho bavilo číst o normálních, jim skutečně blízkých dětech, které si spokojeně žijí ve střední třídě (která je taky vzácnější, než autobus jezdící na čas) a nebo snad proto, že nechtějí psát o někom, kdo to měl na cestě k vrcholu moc lehké. Ono je to vlastně jedno.
Kdyby byli děti jako oni, nejspíš by jim neustále stáli za zadkem rodiče a čtenáři by se museli zamýšlet nad tím, jak jen můžou nechat své ratolesti dělat ony blbosti, pro hlavní postavy tak příznačné.
Nebo je to snad osvěčený, skutečně dobře fungující vzorec, díky kterému si můžeme užívat příběhy bez strachu o protagonistovi blízké. Pravda je taková, že knihy o lidech na téhle úrovni jsou zábavné, hlavně tím, že si hrdina musí na vše přijít sám, a řekla bych, že to by mělo stačit.

Kam dál